.

Je libo...

... nějakou slátaninu?
Budiž.

Minulej pátek jsem koukala na American History X, v překladu Kult hákového kříže. Tak podivně zvláštní film, víc jak polovinu mě mrazilo v zádech a skoro celej konec jsem probrečela. Celá já, že? Nicméně mě zaujal citát, který použil mladej (ehm, jméno mi teď vypadlo) při zakončení své eseje.

"Nejsme nepřátelé, ale přátelé.

Nesmíme být nepřátelé.

I když vášeň může být napjata,

nesmíme prolomit naše pouta lásky.

Mystický pás vzpomínek se zachvěje při dotyku

a jistota bude nejlepším andělem našich povah" 

Dál jsem taky přečetla Dunwichskou hrůzu, kde mě zase zaujal výpisek z knihy Nekronomikon.

Nelze si mysleti, že člověk jest nejstarší či poslední z pánů na Zemi, či že podstatná část života a hmoty osamoceně se vyskytuje. Starší bytosti byly, jsou a budou. Nikoliv na místech, jež známe, nýbrž mezi nimi, kráčejí klidně, prastaré, bezrozměrné a pro nás neviditelné. Yog-Sothoth zná bránu. Yog-Sothoth jest branou. Yog-Sothoth jest klíčem k bráně a strážcem brány. 
Minulost, přítomnost, budoucnost, vše se v Yog-Sothoth spojuje. On ví, kudy starší bytosti prorazily kdysi a kudy prorazí opět. Ví, kudy chodily po zemských pláních a kudy budou po nich chodit opět, a proč je nikdo při chůzi nevidí. Podle pachu člověk občas pozná, že nablízku jsou, však jejich vnější podobu žádný člověk nespatří než v rysech těch, jež s lidmi splodily. A těch jsou mnohé sorty, odlišující se podobou od nejsprávnějšího lidského ideálu až po tvary bez formy či hmoty, což ony jsou. Procházejí, neviditelné a odporné, osamělými místy, kde ve správném čase byla pronesena slova a vykřičeny obřady. Vítr brebentí jejich hlasy a země mumlá jejich vědomím. Ohnou les a rozdrtí město, a přesto les ni město nespatří ruku, jež je ničí. Kadath v mrazivé pustině je poznala,  kdo zná horu Kadath? Na ledové poušti na jihu a potopených ostrovech v oceánu jsou kameny, na nichž jejich pečeť vyryta jest, však kdo kdy zřel zamrzlé město či uzavřenou věž ověnčenou chaluhami a vilejší? Velký Cthulhu jest jejich bratrancem, ale i on je nevidí než matně. 
Poznáte je podle jejich pachu. Drží vás pod krkem, ale vy je nevidíte. A jejich obydlí je stejné jako váš hlídaný práh. Yog-Sothoth jest klíčem k bráně, v níž se setkávají sféry. Člověk vládne tam, kde kdysi vládly ony. A ony budou brzy vládnout tam, kde dnes vládne člověk. Po létě přichází zima, po zimě léto. A ony čekají, trpělivé a mocné, protože zavládnou zas.

Je tu snad ještě někdo, kdo pořád čte? Fajn, pro mé vlastní pobavení pokračuju. Nejkrásnější, nejdokonalejší úryvek z Cabalu. Konečně jsem ho pochopila. Ty slzy ale stejně tečou furt :)

 "...zničil jsem jediný domov, který měli."

"Ty jsi ho nezničil."

"Kdybych se tu nikdy neobjevil, Midian by teď ještě stál," řekl. "Musím tu škodu napravit."

"Tak mě vezmi s sebou," naléhala. "Půjdeme společně."

"To nejde. Ty jsi živá, Lori. Já ne. Ty jsi pořád člověk. Já ne."

"To ale můžeš změnit."

"Co to povídáš?"

"Můžeš ze mě udělat totéž, co jsi ty. Není to přece tak těžké. Jedno kousnutí a Peloquin tě změnil navěky. Tak změň i mě."

"Já nemůžu."

"Chceš říct, že nechceš."

Hrot Deckerova nože zabodla do vrstvy prachu a špíny na zemi.

"Ty se mnou prostě nechceš být. Jednoduché, že?" Sevřenými ústy se pousmála. "Nemáš odvahu mi to říct?"

"Až dokončím svou práci..." odpověděl. "Pak možná."

"Aha, asi tak za sto let nebo tak nějak?" zamumlala - a už tu byly slzičky. "Pak si pro mě přijdeš, viď? Vyhrabeš ze zěmě. Celou mě zulíbáš. Povíš mi, že bys býval přišel dřív, ale že čas prostě ubíhal."

"Lori."

"Sklapni," odsekla. Už se na něj vůbec nedívala; jen pozorně zkoumala ostří nože. "Na co čekáš? Já ti přece nebudu vykládat, že je všechno v pořádku! Jen si jdi. Já už tě nikdy nechci vidět!"

Vstal. Její hněv ho bolel, ale bylo to jednodušší než slzy. Pozpátku ušel tři kroky; pak pochopil, že ho neobdaří ani úsměvem, dokonce ani pohledem, takže se k ní otočil zády.

Teprve potom zvedla hlavu, ale pohled měla i nadále odvrácený. Teď a nebo nikdy. Přiložila si hrot Deckerova nože na břicho. Věděla, že ho jednou rukou nezarazí, a tak si klekla na kolena, rukojeť upevnila ve vrstvě hlíny a nalehla si vlastní vahou na čepel. Bolelo to příšerně. Křičela bolestí.

Obrátil se a spatřil, jak se svíjí a jak z ní krev proudí do země. Doběhl k ní a převrátil ji na záda. Už se prudce otřásala ve smrtelných křečích.

"Lhala jsem," mumlala. "Boone... já jsem lhala. Ty jsi to jediné, co chci vidět."

"Neumírej," prosil. "Ach, Bože na nebesích, neumírej."

"Tak mě zastav."
"Nevím jak."

"Zabij mě. Kousni mě... dej mi balzám."

Bolest jí zkřivila tvář. Zalapala po dechu.

"Nebo mě nech umřít, jestli mě nemůžeš vzít s sebou. Bude to lepší než žít bez tebe."

Něžně ji kolébal v náručí a slzy mu stékaly na její tvář. Její zřítelnice mizely za víčky a jazyk v ústech sebou škubal. Bylo mu jasné, že za několik vteřin Lori odejde. Jakmile bude mrtvá, už nebude v jeho moci ji přivolat zpět.

"Takže... ty... nechceš?" zvolala. Už ho neviděla.

Otevřel ústa k odpovědi a pozvedl její krk, aby ji mohl kousnout. Na jazyku ucítil nakyslou chuť její pokožky. Zakousl se jí hluboce do svalu. Její krev měla masitou příchuť. V krku mu stoupal balzám, aby pronikl do jejího krevního oběhu. Otřesy v jejím těla už však ustály. Zhroutila se mu v náručí. 

Odtáhl hlavu od jejího roztrženého krku a polkl, co si vzal. Příliš dlouho otálel. Ať se propadne. Byla jeho rádcem i zpovědníkem a on si ji nechal uklouznout. Smrt ji uchvátila dříve, než měl čas kousnutím splnit svůj slib.

Zděšen tímto svým posledním a nejtruchlivějším selháním položil její tělo na zem před sebe.

Když vytáhl ruce zpod jejího těla, otevřela oči.

"Už tě nikdy neopustím," řekla.

Uf, už nezvládám psát. Záda mě bolej a ještě mě čeká úkol z matiky. Jdu se na to vrhnout. Kdo si to přečetl, tomu děkuju. I když pochybuju, že třebas i Míša si na to troufne. Už se těším, až se kouknu na blog, jak nám to tam vypadá. To bude dlouhý.

Uf
Chcípy chcíp
Filthie