You should stop...
... and you should listen. Because dead has stories to tell...
Mám chuť na nějaký
sáhodlouhý článek plný
nesmyslů, které mě tak obšírně baví
vypisovat. Na začátek info, jenom... jsem si po příchodu do školy
uvědomila, jak strašně moc
nenávidím a jak strašně moc jsem
alergická na některé lidi ve
třídě. Takový návaly
zlosti jsem už dlouho nezažila, to fakt ne... Asi budu agresivní po mámě, vypadá to tak, no :D
Fajn, v pátek a v sobotu jsme byli s rodinkou a jedním známým lyžovat, užila jsem si sníh, jak jinak taky, miluju sníh a všechny tyhle kecy co všude valej jsou mi vysoce u řiti. Miluju sníh.
Dobře, to, co mě teď slušně ovlivňuje, je film na motivy
Barkerovy povídky
Mrtví mají své dálnice:
Kniha Krve, s irským krasavcem
Jonasem Armstrongem ♥. Nemůžu se na něj vynadívat, ale představa jeho a té profesorky, no brr :D Každopádně až na nějaké úpravičky povídky se mi film líbí, hlavně se mi ale líbí, jak je udělaná dálnice a prostě samotný
Simon McNeal, ten malý špinavý podvodníček :)
Mary Florescuová zůstala sama. Věděla to. Tam nahoře její nádherný chlapec, její krásný malý podvodníček ječel a svíjel se pod doteky mstivé smrti. Mary pochopila jejich záměr: vyčetla jim ho z očí – nebylo to nic nového. Každé etapě dějin byl znám tento neobvyklý způsob mučení. McNeal má být použit k zaznamenání jejich odkazu. Má být knihou jejich paměti. Knihou krve. Knihou krví stvořenou. Knihou krví napsanou. Pomyslela na čarodějné knihy napsané na kůži zemřelých lidí: ona je viděla, dotýkala se jich. Psát knihu krve, to nebylo nic nového.
Ale na takovou svěží kůži, na takovou zářivou pokožku – ach, bože, to je zločin. Ječel, zatímco mu trýznivé hroty zlomků džbánků na vody drásaly tělo. Cítila jeho muka, jako by byla její vlastní, a ta zase nebyla tak strašná…
Dosud hlasitě sténal. A bojoval, a chrlil obscénnosti na své trýznitele. Nevšímali si toho. Shlukli se kolem něj a hluší ke všemu škemrání i úpěnlivým prosbám činili se na něm s veškerým zaujetím bytostí, zahnaných na příliš dlouhou dobu do ticha. Mary poslouchala, jak hlas toho chlapce dohasíná, znavený vlastním nářkem. Zápasila se strachem, jímž jí ztěžkly končetiny. Věděla, že se musí nějak dostat do horního pokoje. Jakkoliv. Nezáleží na tom, co je za dveřmi nebo na schodišti, on ji potřebuje a to stačí.
***
Byl tady, přímo před ní. Dělily je snad jen dva nebo tři yardy spiritualizovaného prostoru. Jejich oči se opět setkaly. Vyměnili si dlouhý pohled, společný světu živých i mrtvých. Bylo v něm slitování i láska. Klam vyvanul, lži se obrátily v prach. Namísto chlapcových podvodných úsměvů jí přicházela v ústrety nefalšovaná něha.
A tím pohledem zastrašeni, umrlci odvrátili hlavy. Jejich obličeje se vypjaly, jako by jim neznámá síla natahovala kůži na lebce, těla tmavla a získávala barvu podlitin, hlasy se ztrácely v předtuše porážky pisklavými. Natáhla se k němu, už nemusila zápasit s hordami zemřelých; odpadali od své oběti jako mouchy zasažené jedem.
Dotkla se, lehounce, jeho tváře. Ten dotek byl požehnáním. Do očí mu vstoupily slzy, stékaly po zjizvených tvářích a mísily se s krví.
Mrtví umlkali. Mizeli kdesi na dálnici. Jejich zášť vyprchala.
Pokoj se začal část po části obnovovat. Vedle chlapcova těla, otřásajícího se pod náporem vzlyků, byla vidět podlaha potřísněná krví, každé prkno, každý hřebík. Okna se stala průzračnými. Venku skomíral den a na ulici se ozýval křik dětí. Dálnice úplně zmizela z dohledu živých lidí. Ti, kdo po ní cestovali, obrátili zraky do tmy a odešli v zapomnění, zanechávajíce za sebou ve světě živých jenom své znaky, svá znamení.
Nahoře v potemnělém pokoji klečela Mary Florescuová vedle chlapce a hladila ho po krví slepených vlasech. Nechtěla odejít pro pomoc dřív, než bude mít jistotu, že se jeho trýznitelé nevrátí. Neozýval se žádný zvuk, až na předení tryskového letadla, které si razilo stratosférou cestu vstříc úsvitu. Chlapcův dech byl tichý a pravidelný. Neobklopoval ho už oblak světla. Všechny smysly fungovaly jako dřív. Zrak. Sluch. Hmat.
Hmat.
Dotýkala se ho tak, jak by se toho dříve neodvážila. Hladila ho. Něžně, pouze konečky prstů, jak slepá žena čte Braillovo písmo, pátrala po vyvýšeninách kůže, kde nacházela nepatrná slůvka zapsaná nesčetným množstvím rukou. I přes všechnu tu krev rozeznávala pečlivý způsob, jímž byla slova vyřezána. Byla dokonce schopna přečíst ve skomírajícím světle sem tam nějakou větu. Byl to důkaz nade vši pochybnost, a ona si přála, ach Bože, jak jen si přála, aby se jí ho nikdy nedostalo. Ale přesto byl zde: potvrzení života mimo tělo, vepsané do těla samotného.
Chlapec přežije, to je jasné. Krev již zasychala a nesčetné rány se zacelovaly. Byl zdravý a silný. K vážnému tělesnému poškození nedošlo, ale jeho krása je navždy ztracená. Od nynějška bude v nejlepším případě předmětem zvědavého zájmu. V tom horším bude vzbuzovat odpor a hrůzu. Ale ona ho bude chránit a chlapec se časem naučí jí důvěřovat. Jejich srdce se nerozlučně spojila.
Po nějaké době, až se slova na jeho těle zacelí, bude mu je předčítat. Bude s nekonečnou láskou a trpělivostí přepisovat příběhy, které zemřelí vypověděli jeho prostřednictvím.
Vyprávění napsané na břiše hezkou kurzívou. Svědectví vyvedené elegantním, vytříbeným písmem, jež mu pokrývalo obličej a temeno. Příběhy na zádech a břiše, na holeních, na rukách.
Všechny je přečte, o všech podá zprávu tak, aby celý svět poznal příběhy, které vyprávěli mrtví.
Ten chlapec byl Knihou krve a ona jejím výsadním vykladačem.
Snesla se tma. Mary přestala snít a odváděla chlapce, nahého, do konejšivé noci.
Toto jsou příběhy z Knihy krve. Čti je, pokud se ti líbí. A uč se.
Jsou kompasem na temné dálnici, která míří ze života k neznámým cílům. Někteří jej nebudou potřebovat. Půjdou v míru, po osvětlených ulicích, vyprovázeni ze světa živých útěchou a modlitbami. Ale pro některé, pro několik vyvolených, mohou nadejít hrůzy, které je rázem zavedou na dálnici prokletých.
A tak čti. A uč se.
Konec konců je dobré být připraven na nejhorší a moudré naučit se kráčet dříve, než tě opustí dech.
***
Miluju Barkerovy výflusty (sakra, proč mě napadlo zrovna tohle slovo?), píše tak... dokonale... U tolika jeho příběhů, jeho knih je prostě absolutně nemožné je zfilmovat, vždyť ono je skoro nemožné si to, co píše představit! Chtěla jsem toho napsat ještě tolik, ale nemám sílu... Asi si půjdu číst, jo, tak nějak to vidím
Bye :-*
Read more...
Zde vládne MissH, rozhodnutá konečně se usadit. Doufá, že tu bude jakž takž