.

Hlody jedné šílené mysli

Za dnešek se toho událo tolik a přitom se neudálo vůbec nic.
Zprvu se mi zdálo, že to, že se mi neozval byl nějaký trik a on se ozve. Bohužel jsem se spletla. Neozval a tak teď, místo pařby na Paganfestu sedím tady a ztěží potlačuju slzy. Ale přitom nemám sebemenší důvod brečet, nebo snad jo? Ani ho neznám, že. Nevím, jestli si ze mě vystřelil, jestli se mu něco stalo, nebo jestli zapomněl. Nevím. Momentálně snad ani vědět nechci. Nemám chuť vstřebávat do sebe něco, co bude bolet, protože do všeho vkládám takové naděje.

Když nevyšlo tohle, pokouším se s jistou dávkou optimismu myslet na to, že příště to třeba vyjde. Příště by se mnou měla jít Míša a já doufám, že to neskončí jako dnešek. Momentální pocit? - Takový, že mě všichni akorát odrbávaj. Co jsem? Hlavně hloupá. Napadá mě spoustu dalších slov, ale nechci to tu moc cenzurovat. Občas bych se prostě ušlapala za to všechno.

Nenávidím se za to, jak neumím vyjádřit to, co cítim. Vím, někdy je to dobře, ale ono se to projevuje hlavně v situacích, kdy to nejméně potřebuju. A poslouchat pak kecy ostatních jako "Nediv se, že tě nikdo nechce, když se vůbec nesměješ" mi pak moc na sebevědomí nepřidají, nemyslíte...? Možná, že jednou se to zlepší, moc tomu ale nevěřím. Ono nejde změnit to, co už v sobě prostě mám. Ale s takovou nevím, jestli vůbec někdy něco...

Zase jsou tu ty největší hlody z mojí vymatlané mysli. Popravdě doufám, že je nikdo číst nebude, a vím, že když bude, bude to asi ta jedna skvělá holka, jaké dvojče bych tady asi potřebovala jako podporu :)

Mějte se lidi,
MissH